REGIONY | Obce | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Budeme si povídat s automobilovým jezdcem a závodníkem Jaromírem Malým, který k nám přijel ze Dvora Králové nad Labem. Jaromíre, jste jak vítr? Jel jste jak vítr ze Dvora Králové?
Jel jsem jak vítr, protože tady tři čtvrtě hodiny sedím a čekám. Tak jsem si udělal trošku čas.
Závodník se ve vás tedy nezapře.
Ano, určitě.
Dohromady to je 13 titulů. Já jsem říkal, že lepší je 12 plus 1. Protože jsem to slyšel od nějakého italského závodníka, že se mu nelíbí 13. Ale já s tou 13 zase nemám takový problém. Ale ono to není vše v závodech do vrchu. Já jsem i dvakrát vyhrál mistrovství v rallye. Asi před 15 lety jsem se k tomu náhodou dostal, tak jsem vyhrál i mistrovství České republiky v rallye. Takže to je takové smíšené všechno dohromady.
Jezdil jste i kamiony, ne?
Já jsem jezdil i kamiony. Ale tam jsem na titul nedosáhl. Tam jsem byl v první sezóně jen sedmý.
Jak to všechno, Jaromíre, začalo. Táta vám snad koupil nějakou trojkolku s volantem a bylo to jasné.
Když jsem byl maličký, tak místo koloběžky jsem měl takovou trojkolku a mělo to vepředu volat. A tím to začalo. Měl jsem za tím takový vlečňáček a na tom jsem pořád něco vozil. Já nevím, kde se to vzalo, tak to přišlo. Nemám nějaké automobilové předky, nikdo v rodině nezávodil. Já jsem se k tomu dostal čistě i náhodou, protože jsem vozil automobilového závodníka, když jsem dělal služebního řidiče.
Vaše první závodní auto. Vzpomenete si na něj?
Mé první závodní auto byla, jako u mnoha tehdejších závodníků, v roce 1980 škodovka. Embéčko. Mám takový zážitek, první závody, první trénink, první start, první zatáčka, auto jsem docela hodně rozbil. Bylo ohnuté do rohlíku. Nicméně nebylo tak poškozené, abych s ním nemohl startovat. Tak jsem ten závod absolvoval. Kdysi dávno jsem dělal mechanika jednomu závodníkovi a on říkal: jedeš na závody, když budeš ve své třídě do poloviny startovního pole, tak to má cenu. A kdyby náhodou ne, tak se na to vykašli. A bylo nás tam 41 a já jsem byl na 19. místě i s tou havárií. Tak jsem u toho zůstal.
Začátky jsou určitě krušné. Byli jsme taková parta, kluci z Jaroměře, z Josefova a já ze Dvora, nebo z Vlčkovic, odkud pocházím. Pořád jsme se hledali a těch ran bylo strašně moc. Já měl ohromné štěstí, že jsem vždy odešel po svých. Aut jsem rozbil poměrně dost. Ale to byly doby, jen jeden rok jsem jezdil se škodovkou, ta mě pak nestačila. Měl jsem různé žigulíky a lady. A mám dojem, že jedna z největších havárií byla potom s kamionem. Jel jsem první závody a v posledním kole asi ve 160 jsem opustil trať. Naštěstí jsem měl auto s čumákem, tak to mě zachránilo. Auto jsem poměrně dost rozbil. A potom na rallye také bylo pár havárií. Ale to není vše zaviněno mým jezdeckým umem, je tam spousta vlivů. Třeba mi bouchla guma a skončil jsme v lese na střeše. Ale na těch kopcích mám docela kliku. Nebo to už umím. Ale až dám ránu, tak to bude zase strašné.
Protože tam je to hodně nebezpečné. Závody do vrchu se jezdí v klasickém terénu na normálních silnicích?
Ano. Akorát se snaží o to, aby tam byla svodidla. Už to není tak nebezpečné jako dřív, kdy se jezdilo mezi stromy. Je to daleko bezpečnější. Ale když se tam něco stane, tak je to také někdy poměrně dost zlé.
A letošní sezóna, která vás čeká? Kdy začíná? Nebo už začala?
Sezóna začíná za 14 dní. Bude na okruhu v Brně.
Mě zaujal rok 2014. Protože tam jsem se o vás dočetl, že jste jedenadvacetkrát startoval a jedenadvacetkrát zvítězil. Je to vůbec možné?
To byla taková skvělá sezóna, Měli jsme problém s autem a ten jsme vyřešili, že jsme udělali technickou chybu, tak jsem byl diskvalifikovaný z prvního místa jednoho závodu. Protože jsme měli namontované špatné turbo. Já jsem to uznal, že jsme udělali chybu. Dali jsme servové turbo a ono to jelo víc než s tím závodním. Pak jsme to uvedli na pravou míru a všichni byli zvědaví, jak se nám bude dařit. A pak přišla tahle neuvěřitelná série, kdy jsem vyhrál 21 závodů za sebou v kuse. Jeden, druhý, třetí, až jich bylo 21. Techničtí komisaři nechápali, jak je to možné. Pořád mě vážili auto a všechno měřili a zkoumali. I na dopingu jsem byl. Nechápali to, ale byla to taková skvělá sezona.
Tak to oni je nevidí, ale byli trošku smutní. O to víc je to motivovalo k tomu, aby se zlepšili a aby mě předjeli. Což se jim pak podařilo.
Kde se závody do vrchu u nás v České republice jezdí? Kde jsou vaše nejmilejší tratě?
U nás je nejblíž trať v Ústí nad Orlicí, to se jede Andrlův Chlum, což je velice špičková trať. Ta se jede na konci sezóny, poslední víkend v srpnu letos. A potom samozřejmě Ecce Homo ve Šternberku, který se jede začátkem května jako mistrovství Evropy. To je takový nejlepší závod v kopcovité České republice. Pak se tady ještě jezdil závod v Lanškrouně, který se bude obnovovat příští rok. A kdysi dávno nebožtík Ota Krámský pořádal na Benecku závod do vrchu, který byl také velice pěkný a zajímavý.
Ve světě se to jezdí od Portugalska, po Slovinsko a Polsko, Slovensko, Chorvatsko. V Itálii je jeden skvělý kopec, to se jmenuje Trento Bondone. Je to nejdelší kopec v Evropě, který se závodí. Je 18 kilometrů dlouhý, 257 zatáček. Takže to je opravdu zážitek.
A tam se vám prý nedaří.
Ten kopec se mi nedaří. Protože jsem se ho nikdy nenaučil na 100 procent, těch 257 zatáček. Najezdíme tam třeba 1 500 kilometrů při tréninku. A prostě si to člověk musí zapamatovat sám.
Vy při těch závodech jedete sám. Není to jako na rallye, kde máte navigátora, který vám radí. Jak to tady funguje, nebo jak se to učíte dopředu?
Prostě vezmeme nějaké sériové auto a jezdíme, jezdíme, jezdíme, jezdíme, až se to naučíme.
Kolikrát třeba tu trať projedete?
Já sám za sebe říkám, abych byl v pohodě, tak minimálně třicetkrát. Ale v tom Trento Bondone, když jsme najeli 1 500 kilometrů, což je nahoru a dolů, nevím, kolik to je, teď bych to nespočítal. Šternberk ten znám naprosto dokonale. Můžu zavřít oči a jet se zavřenýma očima.
Co vás čeká letos v sezóně? Kolikátá je to vlastně vaše závodní sezóna?
Letos je to pro mě 39. sezóna, což je neuvěřitelné. Jsem opět v reprezentačním týmu Autoklubu České republiky jako reprezentant pro mistrovství Evropy do vrchu, mistrovství České republiky do vrchu, kdy začínáme za 14 dní v Brně na okruhu. Tam se jede proti srsti, jak já říkám. A pak už se jede Francie, Rakousko a střídá se to s Českou republikou a s Evropou. Máme před sebou nějakých 16, 17 krásných a nádherných sportovních víkendů.
Vy se usmíváte, takže se hodně těšíte. Co děláte v zimě, když nemůžete závodit?
Já jezdím každý den nějakým autem. Ale zima pro nás není dobrá. Připravuje se technika, vše se rozebere a vymýšlí se, co se s tím udělá a co se zlepší na příští sezónu. Aby byla šance zase vyhrávat. Ale mám dojem, že letos to nebude tak slavné, protože mám auto, kterému skončila homolagace. V podstatě můžeme dělat takový jakoby volný styl z toho vozidla, maximálně ho odlehčujeme a zvyšujeme výkon. Jsem na to zvědavý, protože s autem, které má 600 koní jsem ještě nejezdil. Mimo kamionu, ten měl tisíc koní, ale zase vážil 5,5 tuny. Jsem zvědavý, jak to bude fungovat.
Závodní sport je samozřejmě hodně asi také o štěstí. My vám přejeme, Jaromíre, hodně štěstí v té vaší 39. závodní sezóně. Ať se daří. A těšíme se, že nám potom přivezete ukázat nějaký pohár nebo krásné ocenění.
Ten nejhezčí přivezu, pokud nějaký získám. Děkuji.
Zdroj: Český rozhlas Hradec Králové
Vaše komentáře |